Z přednášek…

Na besedě, konané dne 2. května 2023, jsme si připomněli osvobození našeho města. Naše členka paní Jitka Rousová vzpomínala na své zážitky spojené s koncem války a o smutné vzpomínce na jejího tatínka architekta Vladimíra Neumana. Velkomeziříčská tragédie ji připravila o tatínka. Jitka Rousová si dodnes pamatuje vše a vypravuje:

„Doma byla tátova sestra, tátovi rodiče, máma, ticho, temno. Sedělo se a nebyli jsme schopni ničeho. Němci ke všemu ještě vyhlásili stanné právo, nešla elektřina, celé město paralyzovali. A já jsem jako dítě najednou pochopila, že mi tatínek už nikdy nedonese knížku, nikdy mi nic neřekne. Ta jizva byla velká. A ten strach, ten ve mně zůstal po celý život. I když jsem měla syna na vojně, tak jsem se o něj hrozně moc bála. Vždycky jsme se sbalili a jeli za ním. V lese vedle kasáren jsme mívali stan, tajně jsme ho převezli, převlékl se do civilu a byl tam s námi celý den. Měla jsem navařeno a večer jsme ho zase vezli zpět. Fakt jsem se o něj hrozně bála, ale ono to opravdu nebylo jednoduché.“

——————

Velkomeziříčský masakr je událost, ke které došlo 6. května 1945 ve Velkém Meziříčí. Bylo zavražděno 58 lidí v čele s Jindrou Nováčkem, který vedl revoluční národní výbor. Celá událost se stala dva dny před příchodem osvobozeneckých vojsk – 8. května přišli do města vojáci Rudé armády.

Revoluční národní výbor

Celá událost začala tragicky ukvapeným rozhodnutím několika nadšenců ustavit revoluční národní výbor. Impuls vzešel z komunisticky orientované skupiny kolem místního odbojáře Jindry Nováčka, který se před nacisty donedávna skrýval. Sám Nováček chtěl s ustavením národního výboru ještě počkat a k činu se odhodlal, až když byl spolupracovnicí dotázán, zda se bojí. Byl tedy ustaven národní výbor, sestavený z místních vlasteneckých veličin všech věkových kategorií.

Příjezd německých vojáků z Velké Bíteše

Do města ale vpadli ustupující Němci a to byl vlastní začátek tragédie. Členové národního výboru a další lidé byli odvlečeni do budovy Školy pro hospodyně a tam pod vedením příslušníků gestapa začaly výslechy provázené bitím.

Masakr

Zatčení byli naloženi do vozů a odvezeni k řekám Oslavě a Balince na okraji města. Zde bylo přes padesát lidí vyvlečeno na břeh, postříleno a naházeno do vody. Sám Jindra Nováček skončil jinak: Byl téhož dne oběšen na náměstí na lucerně. Za dva dny město osvobodila Rudá armáda. Při zatýkání německých důstojníků nastalo druhé dějství masakru. Jednomu z německých důstojníků se podařilo odpálit světlici a Rusové v bombardérech nedaleko, domnívajíce se, že ve městě mají jejich spolubojovníci potíže, vzlétli. Město bylo v odpoledních hodinách bombardováno, čemuž padlo za oběť velké množství civilistů.

Po tragédii

Následující neděli, 13. května 1945 vykonal na městském hřbitově místní farář P. Bohumil Burian za velké účasti lidu pohřební obřady nad desítkami rakví. Všechny oběti byly pohřbeny do společných hrobových šachet.

                                                                                                                                          (zdroj Wikipedie)

Hromadný pohřeb obětí meziříčské tragédie v květnu 1945

Kryt, do kterého pamětnice Jitka Rousová jako čtyřletá utíkala při přeletech letadel nad Velkým Meziříčím

28. 3. přednáška: 180 let od narození učitele Antonína Vorla, jeho život a dílo se zřetelem na literární tvorbu

přednášela PharmDr. Helena Švecová

OSOBNOST ANTONÍNA VORLA

*10. 4. 1843 – 180 let od narození

+26. 3. 1925 – 98 let od úmrtí

28.3. – Den učitelů

Antonín Vorel, muž mnoha nadání – pedagog, sokol, hudebník a upravovatel lidových písní, se narodil téměř přesně před 180 lety – 10. dubna 1843 ve Velkém Meziříčí na „Ostrůvku“ v domě číslo 293 jako syn obuvníka Josefa Vorla a jeho ženy Františky Vorlové, rozené Kolovrátkové. Rod Vorlů má ve Velkém Meziříčí dlouhou tradici

Z mnoha matrik narozených, oddaných a zemřelých pro 19. století jsem vytvořila tento obrázek rodiny Vorlovy:

Antonínův otec Josef Vorel se narodil 20. ledna 1806 ve VM č. 248 (16447/8). Stal se obuvníkem a oženil se:“ 27letý syn Josefa a Josefy Vorlových, se oženil dne 12. listopadu 1833 s 26letou Františkou, dcerou Jakuba Kolowrátka a Mariany, rodem Jelínek.“ (16469/27) V době sňatku bydlel ženich v domě č. 272, což je současný dům Rausových (pruhovaný šedý) na dnešní Sokolovské ulici dva domy od Elisovy pekárny směrem k náměstí, tedy kousek od ulice Na Lipnici, kde si Antonín Vorel mnohem později nechal postavit rodinný dům. Nevěsta Františka, jeho maminka, se narodila roku 1807 a bydlela ve VM č. 157. Podle mého názoru se tento dům nachází na Bezděkově nad budovami současné ZUŠ a Domu zdraví.

Děti Josefa a Františky Vorlových (sourozenci Ant. Vorla): Červeně jsou označené ty děti, které se dožily dospělosti. V tomto smyslu tedy lze dát za pravdu životopisným informacím o Antonínu Vorlovi, který o sobě sám uváděl, že byl jediný syn chudého ševce.

Josef Vorel * 20.1.1806 v domě č. 248 (16447/8)

Sňatek 12. 11. 1833 s 26letou Františkou, dcerou Jakuba Kolowrátka a Mariany, rodem Jelínek (16469/27). Narodilo se jim osm dětí, přežily tři, z toho jediný syn Antonín.

1. Maria Victoria Augusta * 25.8.1834 v domě č. 272 (16450/50)

2. Antonín * 2. 6.1836 v domě č. 272 (16450/72)

+ 17.8.1841 v domě č. 293 (16481/101)

3. Amalia * 1. 5. 1838 v domě č. 293 (16450/96)

+ 13.5.1843 v domě č. 264 (16481/118) na vysílení (úbytě, TBC)

4. Josef * 2. 1. 1840 v domě č. 293 (16450/117)

+ 10.5.1843 v domě č. 264 (16481/117) na spalničky

5. Antonín * 10.4. 1843 v domě č. 293 (16451/7)

+ 26.3.1925

6. Josef * 11.1 1845 v domě č. 293 (16451/36)

+ 30.5.1848 v domě č. 293 (16482/21)

7. Barbora * 3.12.1846 v domě č. 293

+17.12.1846 v domě č. 293 (16481/163)

8. Philippina * 5. 4.1848 v domě č. 293 (16451/107)

Maminka mu zemřela brzy, když bylo malému Antonínovi 12 let a mladší sestře Filipině 7 let: zápis

z matriky zemřelých udává, že 6. února 1855 zemřela Františka, manželka obuvníka Josefa Vorla ve věku 48 let. Příčinou smrti byla vodnatelnost. (16482/79) Jeho otec a nyní i vdovec Josef Vorel se však i přes velmi skrovný příjem snažil, aby Antonín získal nějaké vzdělání. Na svého otce Josefa a jeho těžkou práci a vůbec na své dětství vzpomíná Antonín Vorel ve svých příspěvcích do novin Velkomeziříčsko, u jehož zrodu v roce 1919 krom jiných stál i on a kam ke konci života občas psal. Své pozoruhodné a literárně pěkně zpracované příspěvky, které vycházely na pokračování, nazval Mé nejstarší zpomínky. V čísle 8 z roku 1925 píše: „U nás se mnoho čtávalo, vždycky večer. Tatínek arci nemohl čísti, musil tvrdě pracovati do pozdních hodin nočních, aby nás uživil, ale četba knih byla mu velikou radostí a oslazovala tu těžkou práci. To k nám docházíval večer co večer soused přes čtyry domky, jistý zednický mistr Jan Krejčí, výborný čtenář.“

Obuvník Josef Vorel nemohl rodinu ze ševcovského platu uživit, a tak odcházel s potulnými šumaři na Slovensko, do Uher nebo do Rakouska. Z takových cest přinášel nejen peníze na přilepšenou, ale také nové písničky či cimbál. 81letý Antonín Vorel uveřejnil ve Velkomeziříčsku v roce 1924 na pokračování svoje vzpomínky na muzicírování s tatínkem pod názvem Muzikanti. S velkým zájmem jsem si jeho poutavě a podrobně napsané vzpomínky přečetla. Jako jedenáctiletý s tatínkem a ještě s dvěma muzikanty šel pěšky hrát na ostatky do Balin v kruté zimě, špatně oblečený a obutý a vydrželi hrát po tři dny až do rána. Všichni se divili, že to takové dítě vydrží a zvládne. Jindy šli hrát na svatbu až do Osové Bitýšky, zase pěšky. Sám

Antonín Vorel hrál na housle také k tanci v tanečních hodinách.

Profesní život

(zdroj: (Markéta Prudíková – Bakalářská práce o Antonínu Vorlovi)

Antonín Vorel chodil do národní školy ve Velkém Meziříčí, poté navštěvoval dvě gymnaziální třídy, které soukromě vedl kaplan P. A. Kunst a dvě soukromé třídy nižší reálky. Současně studoval hudbu u Františka Sedláčka a kreslení u zeměměřiče Kamže. Ukázka: Moje nejstarší zpomínky (VM 1924) Pokračoval studiem brněnské nižší reálky. V letech 1860 až 1862 absolvoval učitelský ústav a varhanickou školu v Praze a stal se tak učitelem pro české „hlavní“ školy. V době pražských studií prý chodil na prázdniny domů pěšky. Cesta z Prahy do Velkého Meziříčí mu trvala zhruba týden. Během cesty spával venku a za špatného počasí požádal někde o nocleh, např. na půdě. I jinak se musel potýkat s chudobou. Na studiích si přivydělával kondicemi. Vzdělání si pak dále rozšiřoval např. kreslířským kurzem, přednáškami zoologie a botaniky na technice apod.

Roku 1862 nastoupil Antonín Vorel jako podučitel na farní škole ve Velkém Meziříčí. Od 23. 9. 1870 působil ve svém rodišti jako učitel. Učil také v nedělní pokračovací průmyslové škole, na rolnické škole, na soukromé vyšší škole i jinde.

V lednu 1871 byl jmenován podučitelem německé cvičné školy v Brně. Ústav pak byl proměněn v český. Vyučoval tam mimo jiné kreslení, přírodopis, matematiku, hudbu a zpěv. 20. dubna 1871 se stal učitelem pro německé měšťanské školy a v dubnu 1872 i pro měšťanské školy české. Pro německé školy nabyl způsobilosti pro výuku přírodopisu, fyziky a kreslení, pro české školy navíc ještě pro výuku matematiky. V roce 1873 se stal cvičným učitelem a později byl jmenován profesorem na C. k. českém ústavu pro vzdělávání učitelek. Vorel během své praxe učil celou řadu předmětů, mj. češtinu, zpěv, hru na housle, matematiku, geometrii, fyziku, přírodopis, kreslení atd.

Roku 1884 byl jmenován školním inspektorem na vyškovském okrese, tehdy se říkalo této funkci školdozorce. Na jeho působení ve Vyškově vzpomínal jeho žák Antonín Placher: „Vím, co se mezi vámi o mně mluví, jak jsem přísný. Mohu vám říci, že já jsem se přísných představených nikdy nebál. Měl jsem je raději než ty nedbalé, netečné. Jsem ševcův syn. A ujišťuji vás, že budu velmi spokojen, budete-li všichni tak řádnými učiteli, jako byl můj otec řádným řemeslníkem.“ Antonín Vorel byl přísný, ale spravedlivý, v povinnostech neúprosný. Jako inspektor působil na vyškovském okrese 23 let. Během této doby povznesl úroveň školství tohoto okresu, i když měl také řadu odpůrců. Později dosáhl i titulu zemského školního rady. Pořádal mnohé přednášky a přispíval do různých periodik např. do časopisu Komenský. Podílel se na založení učitelské jednoty Budče. 12. dubna 1906 získal čestnou medaili za nepřetržité čtyřicetileté služby ve školství. V roce 1908 odešel Antonín Vorel do penze.

Školní zpěvníky

Antonín Vorel usiloval o to, aby se ve škole učilo více lidových písní, proto v letech 1891 až 1912 připravil tři rozsáhlé školní zpěvníky, jejichž převážnou část tvoří lidové písně. Všechny Vorlovy zpěvníky byly přínosem, třetí díl však byl svým zpracováním ve své době zcela ojedinělým. První dva díly zpěvníků dostaly název Národní písně pro školy obecné I. a II. Vyšly v letech 1891 a 1894. První díl obsahuje 86 písní, které se člení do čtyř oddílů: Kolébavky (25 písní), Popěvky obřadné (9 písní), Královničky (17 písní) a Vánoční koledy (34 písní). Druhý díl obsahuje 107 písní. Všechny tři svazky byly vydány vlastním nákladem Antonína Vorla v Brně. U posledního svazku z roku 1912 se název mění na Naše písně, ale je označen jako třetí svazek, aby byla návaznost na předchozí zpěvníky zdůrazněna. Vorel při výběru písní vycházel z tehdy známých sbírek lidových písní. Nejčastěji čerpal písně ze sbírek Bartošových a ze Sušilovy a Erbenovy sbírky. Protože byl dobrým houslistou, zkomponoval k písním houslové doprovody. Vorel často uvádí písně do kontextu. Upozorňuje, při jaké příležitosti (např. v jaký významný den, svátek apod.) se píseň zpívala, jakými pohyby a hrami byla doplněna anebo čím byla

inspirována. Tyto informace jsou velmi cenné. Už ve Vorlově době mnohé z těchto zvyků upadaly v zapomnění, o to více dnes. Třetí svazek z roku 1912 je nejvýpravnější. Je vytištěn na křídovém papíře a je doplněn ilustracemi Zdenky Vorlové Vlčkové. Jedná se jak o černobílé perokresby, tak o barevné akvarely.

Publikace Naše písně se skládá ze dvou částí. První část obsahuje samotné písně. Druhá část je tvořena rozbory písní, metodickými radami, pokyny k nácviku apod. Je rozpracována na velkém počtu stran, z čehož je zřejmé, že Vorel zpracovaným písním věnoval velkou pozornost a snažil se postihnout všechno, co s nimi souvisí. Vorel tento třetí zpěvník připravoval v době, kdy předchozí dva zpěvníky byly již rozebrány. Obsahuje také některé písně, které byly zařazeny již v některém z prvních dvou zpěvníků. Tento třetí svazek byl schválen a doporučen k užívání středním, měšťanským a obecným školám a učitelským ústavům ministerským výnosem z 13. dubna 1913. První část, zpěvníková, je vytisknuta na křídovém papíře. Po titulním listu následuje autorův stručný úvod, vlastně vzpomínka na dětství, jenž objasňuje vznik tohoto díla: „V chaloupce na břehu řeky Oslavy žil chudobný otec, jenž měl svého jediného synka velmi rád. Nikdy o tom nemluvíval, protože prý nebývá dobře, dětem příliš mnoho lásky ukazovati, ale vynasnažoval se co mohl, aby svému synu připravil lehčí živobytí, než bylo jeho vlastní. Že sám byl hudebníkem a milovníkem všeho krásna, dal i chlapce učiti hře na housle a vytrvalostí, důsledností a neoblomnou trpělivostí docílil toho, že se trochu hráti naučil. A to byl první začátek těchto NAŠICH PÍSNÍ.“

Následují jednotlivé písně, které jsou seřazeny podle příbuznosti do 15 tématických oddílů: I. Píseň úvodní (1 píseň) II. Den, noc (7 písní) III. Kvítí, zahrádka, studánka (10 písní) IV. Kravičky, ovečky (15 písní) V. Koně (18 písní) VI. Vozba, orba (11 písní) VII. Sečení trávy (15 písní), VIII. Dožínky (15 písní) IX. Písně žertovné (31 písní) X. Písně vojenské (28 písní) XI. Písně svatební (27 písní) XII. Písně elegické (24 písní) XIII. Balady, legendy (16 písní) XIV. Písně nábožné (13 písní) XV. Písně vlastenecké. (5 písní) Tématické členění se u Vorla neobjevuje

poprvé. Užil je již v obou předchozích dílech. Tyto tématické celky připomínají běh roku v přírodě i běh lidského života.

Soukromý život

Antonín Vorel * 10.4.1843 ve VM č. 272

Sňatek 20.11.1866 s Bohumilou Vaumundovou, nar. 1846, dcerou panského kováře Bartoloměje Vaumunda a Anny, rozené Novotné.

Narodilo se jim šest dětí, pět přežilo. Prvních 5 se narodilo ve VM č. 9 u Vaumundů, poslední v Brně.

1. Antonín Bartoloměj * 28.10.1867

+ 19.3. 1877 Brno, zánět ledvin

2. Bohumila Maria Františka * 13.6.1869, literní učitelka (*), provdaná Králová

3. Zdenka Anna * 3.4.1872, akademická malířka, profesorka kreslení, sběratelka lidových artefaktů, provdaná Vlčková

4. Otakar Leo * 17.8.1874, lékař v Brně

5. Josef Ladislav * 17.9.1876, lékař

6. Vladimír Jan Jiří * 16.3.1880, středoškolský

profesor

(*) Literní učitelka – týkající se všeobecného vzdělání (na rozdíl od dovedností ručních – tělocviku, kreslení, ručních prací, zpěvu)

Třiadvacetiletý Antonín Vorel se dne 20. listopadu 1866 oženil s dvacetiletou Bohumilou Vaumundovou (16470/49).

Bohumila pocházela z rodiny panského kováře Bartoloměje Vaumunda, který sídlil v Zámecké ulici č. 9. Ten se od roku 1883 navíc stal městským zaměstnancem jako prohližitel dobytka a masa na místních jatkách. Mladá rodina Vorlových bydlela u Vaumudů na Zámecké, které místní neřekli a možná ještě neříkají jinak než „Fámunda“. Manželé Vorlovi měli šest dětí.

1. Nejstarší z dětí byl prvorozený syn Antonín Bartoloměj, který se narodil 28. října 1867. Pokřtěn byl o dva dny později, 30. října 1867. (16453/58). U zápisu je poznámka, že Antonín zemřel 19. března 1877 ve farnosti u Sv. Tomáše v Brně. Bylo mu tedy necelých 10 let, příčina smrti není v této poznámce uvedena. Nezbylo tedy než vyhledat brněnskou matriku farnosti u sv. Tomáše (17052/76), kde je uvedeno, že zemřel ve věku 9 a půl roku na Brightickou horečku, tj. zánět ledvin

2. Druhé dítě byla dne 13. června 1869 Bohumila Maria Františka (16563/96), provdaná Králová. Děd Bartoloměj Vaumud je v některých matričních zápisech narození svých vnuků uváděn jako kovář a zvěrolékař (zemřel 27.3.1885 ve VM na iktus-16483/119).

3. Třetí v pořadí byla Zdenka Anna, narodila se 3. dubna 1872. V matrice narozených uvedena poznámka, že vystoupila z církve římskokatolické dle přípisu z magistrátu v Brně č. 3156/21.

Potom se narodili ještě tři synové: v celkovém pořadí čtvrtý byl Otakar Leo, pátý Josef Ladislav a šestý Vladimír Jan Jiří. Vidíme, že každé Vorlovo dítě mělo dvě až tři jména. Otec

Antonín Vorel všem svým dětem umožnil studovat. Bohumila se stala literární učitelkou, Zdenka malířkou, synové Otakar a Josef lékaři a nejmladší syn Vladimír profesorem na střední škole.

4. MUDr. Otakar Vorel * 17.8.1874 Velké Meziříčí čp. 9. (16453/201) Vzdělání: První české gymnázium v Brně, 1894 maturita. (Zdroj: Encyklopedie dějin města Brna, ale neuvádí, kdy a kde vystudoval medicínu)

5. MUDr. Josef Vorel * 17.9.1876 Velké Meziříčí čp. 9 (16453/245). K matričnímu zápisu narození je později připsáno, že jeho první sňatek se konal 27.6.1912 ve Velké Polomi, kdy si vzal za manželku Ludmilu Drastichovou a že druhý sňatek se konal 26.11.1918 s Arnoštou Drastichovou, zřejmě si tedy vzal sestru zesnulé první manželky Ludmily.

Vzdělání: První české gymnasium v Brně (1896 maturita), 1898 – 21. 7. 1903 Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze. (Zdroj: Encyklopedie dějin města Brna, zde chybně uvedeno datum narození 17.6.1876)

6. Vladimír Vorel * 16.3.1880 v Brně. Při sčítání lidu pro zámecký okrsek dům č. 9 z prosince 1880 je ve sčítacím archu uveden jeho děd Bartoloměj Vaumund, jeho babička Anna, oba narození v roce 1820, dále naše devítiměsíční miminko Vladimír s domovským právem v Brně a jeho kojná Marie Trnková, narozená roku 1856 v Radenicích. Z toho vyplývá, že malý Vladimír byl se svojí kojnou na zdravém vzduchu Vysočiny, zatímco zbytek rodiny bydlel v Brně. Jeho pozdější stopu jsem zachytila ve sborníku C.k. nižšího gymnásia slovanského v Brně z roku 1892. Tehdy byl Vladimír v sekundě A a bylo jich ve třídě 36, pochopitelně pouze chlapci. Jeho spolužáci byli ze širokého okolí Brna – z Tišnova, Kunštátu, Dolních Louček, Židlochovic apod. V seznamu žáků tohoto gymnázia z roku 1896, tedy ze sexty A jsem zjistila, že jeho spolužákem byl František Záviška z Velkého Meziříčí, který se v sekundě A nevyskytoval, pravděpodobně tedy přestoupil z jiné školy. Ve třídě sexta A bylo už jen 32 žáků. (Zdroj:

Kramerius 5, MZK Brno) V roce 1900 jsem zachytila stopu Vlad. Vorla v publikaci vlasteneckých povídek „Zlaté klasy“ s podtitulem „dárek dospělejším dívkám, do Zlaté knihy dívek českých zapsaným“. Jako přispívající nový člen je zde uveden Vladimír Vorel z Hradce Králové, kde zřejmě po vystudování působil. (zdroj Kram. 5) Výroční zpráva veřejné české reálné školy Matice školské v Prostějově z roku 1914 se zmiňuje o Vladimíru Vorlovi jako novém školním asistentovi. (zdroj: Kram 5, uloženo v MZK Brno).

Jak z výše uvedeného vyplývá, Antonín Vorel byl na své děti velmi přísný a náročný. Tyto vlastnosti jej charakterizovaly také ve styku s jinými lidmi. Jako učitel byl Vorel uznávaný, o čemž svědčí tituly školního inspektora a školního rady, kterých se mu dostalo. Velmi podporoval vzdělání dívek, proto také studovaly obě jeho dcery, a proto pomáhal dceři Zdence získat možnost učit na střední škole, což se nakonec podařilo. Antonín Vorel patřil k významným pracovníkům brněnské Vesny. V Brně Vorlovi bydleli v Besedním domě, jehož byl Vorel také správcem. Besední dům byl střediskem českého kulturního a společenského života. (snímek Besedního domu). Antonín Vorel hrál v orchestru brněnské filharmonické Besedy pod vedením Leoše Janáčka. Janáček jej sice uznával jako hudebníka (hrál první housle), ale jinak nebyli, mj. pro rozdílnost povah, velkými přáteli. Antonín Vorel byl také prvním klavírním učitelem Zdenky Schulzové, pozdější Janáčkovy ženy. Stejně jako jeho dcera a zeť se zasloužil o české Brno. V roce 1908 odešel Antonín Vorel do penze a vrátil se do rodného města. Po skončení 1. světové války si nechal postavit rodinnou vilu na Lipnici č. 620/5. Je uvedena v publikaci Slavné vily kraje Vysočina, která vyšla v roce 2008. Dcera Zdenka v ní měla malířský ateliér. Při sčítání lidu v roce 1921, které bylo v zimě, se tam Antonín Vorel nevyskytoval, na zimu byl patrně u některého ze svých dětí. Ve sčítacím archu jsou uvedeny pouze jeho dvě služebné – hospodyně Anna Hošková, vdova pocházející z Bystřice nad Pernštejnem a domovnice Marie Brandtová z Velkého Meziříčí. O

t. (Pozn.: v roce 1910 bylo při sčítání lidu ve městě asi 570 domů, v roce 1921 již 670.)

Antonín Vorel, milovník přírody, rodného města, Sokol, ochotník a vlastenec

Propagátorem češství byla rodina Vorlova i ve Velkém Meziříčí. Antonín Vorel byl roku 1912 jmenován čestným občanem města. Velmi rád chodil po Velkém Meziříčí a do okolní nádherné přírody. Měl několik oblíbených tras. Ke svému rodišti měl vřelý vztah. V době, kdy byl ve městě podučitelem, spoluorganizoval velké oslavy tisíciletí od příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Oslavu z roku 1863, kdy mu bylo dvacet let, barvitě popsal ve svých vzpomínkách: „V městě nastal veliký ruch, pletly se věnce, hotovily prápory, vyřezávaly se transparenty. Dne 5. července bylo všechno ověnčeno, ozdobeno, osvětleno. V okně domu v Radnické ulici, kde je nyní lékárna, byl veliký transparent s nápisem, že dle staré tradice v tom domě nocoval sv. Cyrill, když po Moravě cestoval. Na řece na Mácově splavu plula ověnčená loďka s transparentem: „Chvalte Hospodina všichni národové.“ Městem procházela hudba a zvonilo se všemi zvony, na Malé Stránce pak střílelo se z hmoždířů. Na ozdobě naší Husovy lípy na Ostrůvku dali jsme si velice záležeti. Z nejvyššího vrcholku vlála dlouhá červenomodrobílá trikolora.“ Tato lípa se nacházela blízko dnešní Jelínkovy vily na Ostrůvku, kde bývala koncem minulého století školka, dnes tam sídlí ekocentrum s názvem Chaloupky – Ostrůvek.

Vraťme se však zpět do poloviny devatenáctého století: důležitou roli v kulturním životě města hrálo divadlo, hrávané ochotnicky v budově bývalého obecního pivovaru zvaného Obecník. V této renesanční budově byla ve Slovanské besedě v roce 1842 zpívána píseň „Kde domov můj?“, údajně poprvé na Moravě. V roce 1865 se režie ochotníků ujal Antonín Vorel, který pro jednotlivé kusy upravoval písně nebo je dokonce sám skládal. První představení pod Vorlovou režií se uskutečnilo v červenci 1865 venku, na výletním místě ve Františkově. Ve třech následujících letech bylo sehráno 12 různých her.

Antonín Vorel měl zásluhu na vzniku velkomeziříčského Sokola a byl jeho prvním náčelníkem v letech 1866-68. Za studií v Praze se totiž osobně poznal s Miroslavem Tyršem. Když se stal Vorel roku 1862 podučitelem na hlavní škole ve Velkém Meziříčí, zavedl tělocvik pro chlapce jako nepovinný předmět. Na jeho žádost dala městská rada upravit letní cvičiště na postranním nádvoří školy č.p. 14 a Meziříčí se tak mohlo pochlubit první letní tělocvičnou na Moravě. Stanovy sokolské jednoty byly schváleny 28. června 1868. Zakládajícími členy byli kromě Antonína Vorla mlynář Josef Škoda, stavitel Jan Krejčí, starosta Antonín Kallab, městský lékař MUDr. František Skřivan, mlynář Jan Čermák, zámecký kovář Bartoloměj Vaumund, v té době již několik let tchán Antonína Vorla. Cvičilo se v létě na školním cvičišti, v zimě v sále na Obecníku. Kromě toho Sokol spolupracoval také s pěveckým a ochotnickým spolkem, takže měl značný vliv na společenský a vlastenecký život ve Velkém Meziříčí. V místním zpěváckém spolku působil jako sbormistr. Tato utěšená situace však neměla dlouhého trvání: po odchodu Antonína Vorla za zaměstnáním do Brna činnost sokolského spolku vázla, takže se nakonec roku 1871 rozpadl. Sokol byl ve Velkém Meziříčí znovu obnoven až roku 1889, starostou se stal Vladimír Čech a náčelníkem učitel Josef Roček. (Zdroj: VM v zrcadle dějin).

Antonín Vorel ovdověl 15. března 1914. Manželka Bohumila zemřela v Brně v domě na Eliščině třídě č. 7 a byla pohřbena ve VM.

Na sklonku života po vzniku republiky byl Antonín Vorel spoluzakladatelem týdeníku Velkomeziříčsko, kde také uveřejňoval svoje vzpomínky na dětství a mládí. Antonín Vorel zemřel ve věku nedožitých 82 let dne 26. března 1925 ve Velkém Meziříčí (16506/85) a byl zpopelněn v Pardubicích. O jeho smrti byly uveřejněny zprávy ve Velkomeziříčsku, Národní politice, Lidových novinách a v dalších